Ahoj,
v minulém díle této minisérie jsme se věnovali určení cílů pro turnaje v horizontu 2-3 měsíců. Nyní se posuneme výrazně blíže, kdy máme řekněme 1-3 týdny do turnaje. V článku pořešíme trochu jak praktické rady, tak teorii, která za tím stojí.
“Moje anxieties nepřicházejí většinou v den závodu, kdy už jsem v klidu, ale ideálně tak týden dopředu, kdy si říkám ‘Proč to kurňa dělám?’ a že ‘Se mi na ty závody vlastně vůbec nechce', případně začnu v hlavě zpochybňovat, jak jsem připravený apod.”
V takové chvíli většinou nastupuje vaše hlava jako Steven Spielberg, Michael Bay a Quentin Tarantino dohromady. V hlavě se vám začnou honit nejrůznější scénáře, jeden horší než druhý. Problém je, že vás stresuje něco, co vás v tu chvíli reálně neohrožuje a s velkou pravděpodobností to ani nikdy nemusí nastat!
TAKŽE STOP! Teď přichází na řadu ta těžká práce, kdy sami sebe musíte donutit si tyhle dramata v hlavě zastavit! Tak to bohužel je. Dokud na to budete myslet, budete nervózní. Jedna z nejlepších technik, kterou osobně znám je od Sama Harrise.
-----
Pokud jste nervózní, buší vám srdce o sto-sedm, rychle dýcháte a jde na vás panika prostě se je zastavte a co nejvíc soustředěně ten stav pozorujte. Ten STAV!!! … tedy ne to co vás do něj přivedlo. To znamená že vnitřně pozoruji, jak rychle mi to srdce buší, jak moc zrychleně dýchám, jak přesně vnímám tu nervozitu..... nijak se to nesnažím potlačit nebo zastavit. Mám vypozorováno, že pokud takhle přesunu svou pozornost od nějaké fiktivní budoucnosti k pozorování sebe sama, nervozita většinou mizí v řádu sekund až maximálně minuty.
-----
Můžete si poslechnout i krátkou úvahu Sama Harrise. Stačí nahradit slovo anger za anxiety/fear :).
Stejně jako Míra na mě jdou nervíky tak týden před závodem. Naštěstí jsem se s tím naučil pracovat dvěma jednoduchými triky:
Tyto dvě “metody” se snažím projet pokaždé, když se cítím nervózní před závody. A funguje mi to skvěle. Když už v hlavě do zápasu nastupuju podvacáté a podvacáté podávám ruku soupeři, nejsem nervózní. Jdu ho sežrat.
INDIVIDUÁLNÍ NASTAVENÍ AGRESE
Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsme se v projektu ZVÍŘE věnovali, bylo nastavení hlavy a mysli do zápasů. Tohle je obrovské téma a v budoucnu se do něj možná pustíme více, nicméně se ho zde pokusím jednoduše přiblížit.
Obecně řečeno máme každý z nás nějaké optimální nastavení agrese a “tahu na branku”, pod kterým dosáhneme nejlepších výsledků. Pro někoho to může být navození pocitu “lovce” - tvůj soupeř je potrava a bez potravy v džungli chcípneš. Jdeš ho prostě ulovit. Bez emocí. Ice cold killer.Jak začne zápas tak prostě lovíš, dokud se nenažereš.
Pro jiné to naopak může být navození co největšího klidu. Prostě pohoda, klídek, THC. Soupeře jdeš hezky v klídku a pomaloučku technicky znemožnit.
Tohle máme každý jinak, nicméně je třeba na to začít trénovat dávno před závody. Zkuste si nějaký čas hrát s různými úrovněmi agrese ve sparringu na tréninku. Najděte si jednoduše řečeno to svoje “tempo”, ve kterém se cítíte nejlépe a podáváte lepší výkon. Můžete se při navození těchto stavů spolehnout na mechanismy interní (hecování se, vnitřní monolog, pro někoho možná i dialog :D) nebo externí (hudba, intenzivní rozcvička). Určitě je ale třeba hodně experimentovat, já třeba své optimální nastavení našel až po roce usilovného snažení a závodění.
Když už jsme u toho, já jsem trochu výjimka. Hodně skvělých závodníků chodí do zápasů jako šelma, který už 14 dní nežrala. Agrese a bájný tah na branku z nich občas i teče. Intenzita v červených otáčkách. To já nemám rád. Zkoušel jsem to na závodech hned několikrát s různými výsledky, nikdy jsem se ale v této “nasranosti” necítil sám sebou. Možná jsem to jen nikdy nedokázal správně uchopit.
Co funguje přímo mě je sebejistota. Vždy, když do zápasu nastupuji tak opravdu VĚŘÍM tomu, že jsem na tom technicky lépe, než ten druhý. Možná má větší svaly, lepší cardio, vyšší pásek. Já ale věnuji hodně času té “knowledge” stránce BJJ. Opravdu vždy věřím tomu, že znalostně jsem na tom mnohem lépe, než protivník (to, zda to tak opravdu je, je zcela irelevantní). A podle toho také vypadá intenzita, ve které do zápasu jdu. Jsem uvolněný, ale dokážu hodně zabrat, když je to třeba. Jakmile získám něco, co jsem chtěl, tak se musí soupeř sakra snažit, aby mi to sebral. Je to pomalé, systematické, technické. Nenaskakuju armbary, nedělám přes soupeře salta a hvězdy. Spíš bych si u toho sám ublížil a vyflusal se moc brzy.
Tohle “nastavení hlavy” má ale každý jinde. Jak jsem již zmínil, je třeba si s tím hodně hrát a nalézt tu ideální hladinu a na té potom stavět. K jejímu znovunahození vám můžou pomoct třeba nějaké malé rituály. Někdo třeba před každým zápasem dřepne, vyskočí a nahlas vydechne ;). Jeho tělo tak ví, že se jde lovit!
Co však nikomu koho znám nikdy nefungovalo je něco, co od lidí na závodech uslyšíte často:
JÁ SI TO TAM JDU HLAVNĚ UŽÍT
Několikrát jsem tak do zápasu šel taky. Medaili jsem si z toho ale neodvezl a pokud jo, tak ne zlatou. Proč? Protože ty si to jdeš užít, zatímco soupeř to jde vyhrát. A to bude sakra rozdíl ve výkonu. Tím jsme se hezky dostali k prvnímu článku - jde o nastavení cílů.
Na rozdíl od Mikoláše já vyznávám onen přístup “silent assasin” :), takový ten člověk, který vás vraždí, zatímco se na vás usmívá. Ale jak budeme skrze články neustále zmiňovat, ne každému sedí to samé. Je potřeba trochu experimentovat. Jedna z věcí, která mě osobně prostě moc nefunguje je práce s dechem. Tu přitom hodně dalších závodníků, které znám považuje za základ. Tělo a mysl by měla teoreticka fungovat jako spojené nádoby. Pokud se třeba uměle donutím nasadit na tvář úsměv, za chvíli mi to pravděpodobně zvedne i náladu. Stejně tak pokud jsem hodně nervózní a donutím se zklidnit dech, mělo by to uklidnit i mé myšlení. Proč dává smysl pracovat s dechem i jak více fungují stresové reakce najdete ve videu od PsychologieVykonu.
Máte obecně podle mně dvě cesty. Jednou z nich je mírnit stres mimo trénink pomocí meditace, dechových cvičení, toho, že budete disciplinovaní ve svém myšlení ... a druhá je zkusit přiblížit úroveň stresu během tréninku na úroveň závodu. Příprava nemusí být jenom o tom, že levitujete 20 cm nad zemí při meditaci. Můžete naopak trénovat odolnost tím, že do tréninku zařadíte víc stresových situací a přiblížíte tak trénink mnohem více závodní situaci. Závodní situace by vám tedy ve výsledku měla připadat “normálnější” a prostě budete dělat to, co v tréninku.
a) King of the hill (Shark tank)
Trénink, kdy jsou dva uprostřed (případně více dvojic) a kdo vyhraje, tak zůstává a jde na něj okamžitě nově příchozí. Můžete spojit samozřejmě i s pozičním sparringem. Můžete trochu zvýšit stres skandováním přihlížejích :D … “Jeď si to svoje”, “Už nemůžeš, co?”, "Hoď hóóóó!", nebo to nejhorší “Jsi jen zatracenej guardpuller!!!”, Jestli vás na závody nepřipraví tohle, tak už nevím.
b) Unscripted drilling s přidávaným odporem a testování gameplanu
Každý trochu pokročilejší BJJ player ví, že provést techniku a “provést techniku proti bránícímu se soupeři” jsou dvě různé věci. Je tedy dobré vědět, že svůj hlavní gameplan si dokážete na soupeři vynutit (Jasně, můžete mít taky open mind, bejt jako voda a plout jak motýl. Všichni ale víme, že reaktivní přístup má svoje hranice). Jedna z dobrých možností je testovat na parťákovi svůj gameplan, zatímco on stupňuje pomalu odpor. Když zvládnu techniky provést, zatímco se mi brání na 50 %, můžu se posunout dál. Parťák mi samozřejmě během kola, kdy já si to na něm zkouším, dává náhodné reakce. Nebo mi bude reagovat tak, jak by se během zápasu, reálně bránil.
c) Změny tempa
Můžete si hrát během jednotlivých kol sparringu třeba i se změnou tempa. Např. jedno kolo úplně volně, jedno na krev … nebo z pětiminutového kola půjdete 3 minuty chladit a unavit soupeře a pak ho zkusíte během posledních dvou minut co nejvíckráte killnout :). Vůbec schopnost na chvíli zabrat na max, když vidím příležitost a pak zase zvolnit se obecně během závodů docela hodí. Je těžké odjet celý zápas na max a naopak nebezpečné ho celý jet na klídeček.
Ryan Hall: Value of Competition
John Danaher: Parable of the Plank
Making Sense with Sam Harris
Waking up with Sam Harris
Marcelo Garcia: 3 modes of Training